Smrt a jak se s ní smířit

4. ledna 2017 v 20:53 |  Z mého života
Ahoj u nového článku. Tento bude asi poněkud depresivěnjšího rázu než ostatní a taktéž bude docela subjektivní. Asi každému z nás někdy odešel někdo, koho jsme měli velmi rádi a brali ho jakou součást sebe samotného a je jedno, jestli se v tomto případě jedná o člověka nebo mazlíčka, se kterým žijete od útlého dětství. Chtěla bych se podělit o příbeh a zvládnutí této ztráty, která nebyla sice lidská, ale i tak opravdu hodně bolela.

Když mi bylo asi 10 let rozhodli jsme se koupit si pejska. Vybrali jsme bernského salašnického psa kvůli mírné povaze a pohodvosti. Již od mala mívala problémy s ušima, což ale nebylo nikdy nijak závažné. V květnu minulého roku jsme jí ale našli bulku pod kůží, kterou jsme nechali zoperovat a poslat na histologii, kde nám potvrdili, že se jedná o metastázky způsobené silně pokročilou rakovinou. Čekali jsme prakticky než to přijde, než ji budeme muset nechat utratit. Byla to pro všechny doma obrovská rána... Každý den o prázdninách jsme se ráno byli dívat, jestli žije, a ona nás vesele nic nevědíc vítala za dveřmi, byla šťastná. Až ke konci srpna, se její stav začal výrazně zhoršovat a metastázy se snažila "vyškrábat", takže všude byla krev. Toto už se psychycky ani fyzicky zvládnout nedalo a nechali jsme ji uspat, aby se netrápila. Byl to čas, kdy jsme všichni probrečeli dny, protože jsme na ní byli vázaní, byl to někdo, kdo nás vítal když sme přijeli, někdo kdo nám říkal, že nás miluje a vždy tu pro nás je. Tehdy ale ty dny skončily.

Až s odstupem času si člověk, i já, uvědomí, že smrt je nedílná součást našich životů, i když se jedná o velmi smutnou událost. Na druhou stranu každý, kdo zemře stále žije v našem srdci a vzpomínkách. Dřív jsem tomu nevěřila, ale teď vím, že to tak je.

Se smrtí se nikd zcela smířit nelze, ale vždy je tomu potřeba dát čas, aby alespoň to nehorší přebolelo. Sama to vidím i na sobě - dříve mi tekly slzy i o pouhé zmínce o ní, nyní již o ní sama mluvím. Podle mého názoru je dobré brát věci prostě tak jak jsou a neříkat si co by kdyby, protože tímto se dostaneme do ještě větších depresí a zármutku. Dále všem, kdo si již takovou ztrátu prožili doporučuji někam na chvíli odjet. Tehdy jsem vyrazila na pár dní pryč, vyčistit si hlavu a uspořádat myšlenky. Pomohlo to.

Na závěr tohoto poněkud depresivnějšího čtení bych snad jen chtěla poznamenat, že každý život je opravdu pomíjivý a nikdo tu nebude věčně. Ani my ne. Ale je důležité věřit, že něco je i po smrti. Buď věřit že příjdeme do nebe, věřit v reinkarnaci nebo jen ve věčný klid. Natybeei.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama