Březen 2018

Pozitivní myšleni přináší pozitivní věci?

18. března 2018 v 10:31 Psychožvásty
Ahoj, vítám tě u nového článku, který bude zaměřený na myšleni a ovlivňování okolí. Budu ráda, když se poté zapojíš nebo rozvineš diskusi dole v komentářích :) .

Říká se, že pozitivní myšleni přinese pozitivní věci. Ale je to vůbec tak? A je to vůbec reálné, myslet pořád pozitivně?

Osobně můžu říct, že ne vždy je vše stoprocentní, jak to vypadá. I když se člověk celý den usmívá a pomhá ostatním neznamená to, že je ten člověk šťastný. Samozřejmě, že z dobrého skutku máte nějaký dobrý pocit a tak, ale nic vám nikdy nezaručí, že někdo pomůže vám, až to budete potřebovat. Prý, když budete myslet pozitivně, bude pozitivně pohlíženo i na vás samotného. Jenže kdo umí být pořád pozitivní? Je naprostou lidskou přirozeností být smutný, naštvaný, deprimovaný z věcí okolo. Jenže jak potom být tedy optimistou, který si přivolá veselí a dobré věci?

Každý asi známe to, že se nám nic nedaří. Ale opravdu vůbec nic. Sebevědomí na nule, špatné známky, žádné vztahy a mnoho dalšího. Zkusme se nad to povznést. Je opravdu tak důležité mít samé jedničky? Samozřejmě, pokud se hlásíte někam na průměr, asi to není úplně od věci, ale je to opravdu tak moc důležité, abyste kvůli tomu byli smutní nedejbože v depresi? A ničili si tím svoje psychické zdraví? Není náhodou lepší najít toho flegmatika někde uvnitř sebe a prostě to tolik neřešit? Tímto ale samozřejmě nenavádím k tomu, abyste na všechno kašlali. Jen si myslím, že honit se za dobrými známkami vás neudělá šťastnými už jen proto, že budete pořád ve stresu.

Pokud máte nízké sebevědomí a podceňujete, proč tomu tak je? Každý jsme úplně jiný a každý jsme něčím vyjímečný. A pokud si i nadále myslíš že nejsi, podívej se okolo sebe. Podívej se na svoje kamarády, blízké, známé.. Opravdu jsi stejný jako oni? NE. Proč tedy tak malá sebedůvěra, když k ní absolutně není důvod?

A vztahy tak trošku souvisí i s tímto tématem. Pokud budete působit negativně, nesebevědomě a celkově depresivně, nikdo, opravdu nikdo o vás zájem mít nebude. Pokud se usmějete a budete působit jako vyrovnaná osoba, vaše šance navázat kontakt se znásobí.

Chápu ale, že ne vždy to jde, být pozitivní. Každý má občas depresivní chvilky a situace, kdy mi do smíchu opravdu není. Jde o tom tyto situace překonat, snažit se je aspoň trošku potlačit a hlavně by tyto stavy neměly převažovat nad optimismem. Ne nadarmo se říká, že s úsměvem jde všechno lépe. Člověk pak jednoduše působí lépe na okolí a okolí bude působit lépa na člověka. Tak moc je to jednoduché. Takže ano, když si budete zachovávat optimismus, přivoláte si tím dobré věci. A platí to i obráceně.

Moc děkuji za přečtení a případnou diskusi v kometářích. Nebojte se vyjádřit své názory, ať jsou jakékoliv :) Přeji pěknou neděli, která bude doufám po přečtení plná optimismu :). Vaše Natybeei

Dětské lásky, práce,.. aneb život plyne dál

12. března 2018 v 20:03 Z mého života
Ahoj, vítám vás u dalšího článku.

Tentokrát to bude takové zamyšlení se nad tím, jak moc nás vlastně ovlivňuje náš minuý život, naše vzpomínky a zkušenosti. A aby to nebylo tolik nudné, povím vám u toho především můj postoj a zkušenosti, které některým z vás, které prožívátě nešťastnou lásku, pomohou. Tak otřít případné slzy a jdeme na to!

Ještě na základce jsem byla taková lehce zakřiknutá, takový prostě stydlivý trdlo. A to, že jsem tam měla maminku učitelku tomu logicky moc nepomohlo (viz moje předchozí články). Jakmile jsem ale přestoupila na gympl, hodně věcí se změnilo a toto byla právě jedna z těch věcí, která se změnila hodně razantně. Nebyla jsem dvakrát stydlivá, spíše poměrně odvážná, alespoň co se kluků týče. Někdy v zimě jsem se tehdy seznámila s jedním klukem, který bydlel kousek od nás. Dostala jsem za úkol jej pozdavit - tak jsem to udělala. Líbil se mi, postupně jsem se začali bavit a byli jsme spolu víc a víc a začali jsme spolu chodit (tedy, vodit se za ruce, znáte to). Tento vztha trval asi 10 měsíců, čili na 14ti letou holkou docela slušný, ne? Ale co si budeme, z rozchodu jsem byla slušně v háji, protože později vyšly na povrh věci stylu, že mě podváděl atd.. (i když co čekat, když mu bylo tehdy 20).

Docela dlouho jsem se z tohoto smutku dostávala a byla jsem tehdy skálopěvně přesvědčená, že se už nikdy nezamiluju a nikdy nic s klukem mít nebudu. A jak moc jsem se mýlila. V létě jsem se skamarádila a jedním klukem a trávili jsme spolu hodně času - taky to mi hodně pomohlo se z toho dostat. No a pak přišly klasiky zábavy a já se tam seznámila se spolužákem svého bývalého. Netrvalo to dlouho a z mé iniciativy jsme se dali dohromady. Tento vztah ovšem také asi po půl roce pohořel, protože jsme každý očekávali a chtěla něco jiného. Já stále potřebovala zapomínat a spíše blbnout a on zase vážný vztah.

Ten stejný rok jsem se ale seznámila s dalším "letním kamarádem", nebo jak to nazvat. Tyhle letní úlety nikdy totiž nedopadala vztahem, NIKDY. Psala jsem si tou dobou ale s jedním milým klukem, který byl ale zadaný. O prázninách jsem věděla, že mají nějaké problémy, psali jsme si každý den, ale nějak jsem si to nebrala, i když je fakt, že tehdy jsem na vztah neměla ani pomyšlení, neznala jsem nikoho, kdo by za to stál, a tento kluk (znala jsem jej ze školy, kde maturoval před několika lety) byl stejně zadaný. Něco tomu ale přálo, a tak mi poslední den práznin přišla zpráva, že se rozešli. Co si budeme povídat, ten den byly zrovna kousek od nás hody, tak jsem se poměrně slušně...oslavila :D . V září jsme pak spolu chodívali ven, já odjela se školou do Berlína a jakmile se vrátila, byla ruka v rukávě. A ta ruka tam je už dva a půl roku.

Je to divný, ale příjde mi, že každý z těch kluků v mém životě mě posunul dál a dál. A teď jsem šťastná. Nežiju minulostí, nejsem smutná z toho, že předchozí vztahy nevyšly, i když ten kluk byl třeba opravdu hezkej nebo tak něco. Kdybych ten tehdejší smutek nepřekonala, nikdy bych nebyla tam, kde teď jsem. Toto se ale netýká jen vztahů, ale rozhodně i jiných věcí - práce, školy.

Spoustu lidí má strach například dát v práci, která je opravdu štve, výpověď. Přitom to jsou mnohdy inteligentní šikovní lidé, kterí by neměli nejmenší problém si nějakou práci najít. Ale proč? Je to možná jejich pohodlím, možná leností. Nebo taky strachem, strachem, že o ně nebude mít nikdo zájem, strachem, že se neuplatní. Ale ja už to asi bude zvykem - o tomto zase příště, protože jinak by tento článek byl až moc dlouhý. Nebo spíše ještě delší.

Děkuji všem, kdo se dočetli až jsem a přeji vám, aby se vám v životě dařio a hlavně, abyste se jako já dokázali odprostit od vašich vzpomínek a jít v životě dál. Vaše Natybeei

Jak se učitelka hlásí na informatiku

9. března 2018 v 17:00
Ahoj, vítám tě na svém blogu u nového článku. Jak už možná napoví název, hlásím se letos na vysokou školu. Toto téma jsem tu již párkrát řešila, ale až teď se stalo plně aktuálním. Mým snem bylo jít na pajdák a učit později děti na prvním stupni základní školy. Jenže tento můj sen se mi začal rozplývat po tom, co se nově zavedlo na mé univerzitě přednostní přijímání žáků z gymplu (můj případ) a střední pedagogické, kteří mají poslední tři vysvědčení vyznamenání. A to já bohužel nemám. Začala jsem brečet, panikařit a zpytovat svědomí, že já hloupá jsem neudělala předtím nic pro to, abych měla lepší známky. Jenže teď bylo na tyto myšlenky pozdě. Na průměr mě nevezmou nikam (nepočítám-li technické obory, kde je fyzika, se kterou jsem nikdy nenavázala hlubší vztah), takže je jasné, že budu muset dělat TSPčka, která mi tolik nejdou, nebo že by to šlo i jinak...?
Hledala jsem a hledala. Celá zoufalá jsem se snažila najít východisko, této pro mě bezvýchodné situace. Na medicínu jsem jít nechtěla, sportovka taky není nic pro mě, nechci mít nic společného z fyzikou, biologií ani chemií, nechci ale ani na filozofickou fakultu nebo na sociální studia. Paradoxně ze všech možných nápadů se mi najednou vynořila informatika. Nejdřív jsem tomu nechtěla ani uvěřit, že by člověk jako já, humanitně zaměřený, mohl podat přihlášku na takovou školu. Jenže pak jsem zjistila, že není takový problém, aby mi byly prominuty přijímačky. No a tak jsem to zkusila - jako zálohu.
Šla jsem na IQ testy od Mensy, na základě kterých (nejen) je možnost tohoto prominutí. A světe div se, ono to vyšlo! Ani si nedovedete představit, jak moc jsem byla šťastná, když jsem věděla, že už jsem někam přijatá. Od té doby jsem se začala o obor a celkově fakultu, na kterou jsem se přihlásila zajímat čím dál tím víc. A to až tak moc, že teď jsem absolutně nerozhodná, kam jít, pokud bych se dostala na obě školy.
Trošku si říkám, jestli to tak vlastně nemělo být? Jestli jsem se vlastně na informatiku dostala z nějakého důvodu a proto bych to neměla promarnit. Ale o tom zase příště.

Nové články, nové já

7. března 2018 v 19:52 Z mého života
Ahoj.
Už opravdu dlouho tu nevyšel žádný článek, za což se moc omlouvám, ale bohužel nebyl čas a ani nálada. Nyní mě ale opět chytil zápal pro psaní, tak uvidíme, jak dlouho mi to vydrží.

Dříve zde byla převážně kosmetika. Neříkám, že ta z obsahu blogu zmizí, občas se zde asi články o kosmetice objeví, protože je to mou velkou vášní, ale chtěla bych zde mít i něco nového. Více osobního? Chtěla bych zde zachycovat své názory, myšlenky a ještě radši budu, pokud na něj budete reagovat - ať již souhlasně nebo nesouhlasně. Obojí je v naprostém pořádku.

A jak to tedy, tuto novou ,,éru" začít? Možná zamyšlením se nad tím, proč. A světe div se, bude to asi trošku i souviset s minulým hlavním tématem blogu - líčením.

Dříve jsem se sebou nebyla vůbec, ale vůbec spokojená. Měla jsem plnou pleť pupínků, na tváři mám větší znamínko, nosím brýle, nosila jsem stálá rovnátka a moje zuby nejsou zrovna perličky (a po sundání rovnátek se mi bohužel na většině zubů pokazil jejich povrh..). Takže žádná bomba. Kupodivu ani přes toto všechno, jsem nikdy neměla problém "chodit" s nějakým klukem, spíše naopak. Vždy jsem se ráda líčila - dávalo mi to možnost alespoň trošku zamaskovat svoji velmi problematickou pleť. Jsem ale velmi líný člověk a byla jsem tehdy líná se odličovat a o pleť se nějak starat.. prostě jsem si myslela, že trocha makeupu vše opraví. Bohužel to tak nebylo. Po asi 4 letech takového zacházení se svojí pletí jsem začala sledovat různé beauty blogerky, které právě toto čistění zdůrazňovaly. Minulý rok jsem moc chtěla být taky taková - úspěšná, umět se líčit, mít doma spoustu kosmetiky. A tak jsem začala psát tento blog.

Strašně mi to pomohlo. Jak jsem psala, sama bych se cítila zle, kdybych se o pleť nestarala. A tak jsem začala s opravdu pravidelným čistěním, odličováním a moje pleť se nějakým způsobem uzdravila. Tou dobou jsem na sebe patlala spousty líčidel, což dělám prakticky do teď. Tehdy jsem to ale dělala proto, že jsem se sama sobě nelíbila, ale teď? Jen proto, že mě to baví. Nemám už potřebu zakrávat svůj obličej, svoji duši. Čím víc jsem na sebe byla zvyklá s makeupem, tím víc jsem zapomínala na tu krásu, která je přirozená, a pokaždé, když jsem jí znovu objevila, byla jsem jí okouzlená. A také toto, tato krása přirozenosti mě přiměla se zamýšlet nad věcmi. Co je vlasně důležité a podstatné v životě člověka.

Tím nejdůležitějším je podle mě v dněšní době tak strašně zmiňovaná sebeláska. Zní to jako strašné klišé, ale je to tak. Pokud se člověk nemá rád, nepomůže mu nic, aby se stal v jeho samotných očích hezčí. Je to všechno v hlavě. Proto bych ráda tímto blogem pomohla těm, co se tolik rádi nemají, aby věděli, že se není za nic stydět. Nikdy se není za nic stydět. Taky bych zde chtěla poukázat na to, že svět není jen růžový. Je na něm spoustu problémů a konfliktů. Ale také spousta lásky, uznání a přátelství. A to je podle mě to nejdůležitější.

Pokud jste se prokousali až sem, mockrát vám děkuji. Chtěla bych z tohoto místa udělat místo, kde lidé budou diskutovat, podporovat se a hlavně se respektovat. Mějte se prozatím krásně, Natybeei