Červenec 2018

Výchova dětí z pohledu stále ještě dítěte

16. července 2018 v 22:47 Z mého života
Ahoj, po delší době vás všechny opět vítám na mém blogu!

Docela mě zaujalo téma týdne, tak jsem se rozhodla k tomu také přispět.

Ačkoli jsem svým způsobem stále ještě dítě a děti hned tak neplánuji, uvědomuji si, tak těžký tento úkol je. Vychovat dítě tak, aby vždy pozdravilo, nemluvilo sprostě atd. je dnes prakticky nemožné a děti poté absolutně nerozeznávají to co by měly (uklidit si pokoj, pomoci doma,..) a to co musí. Můžeme to dát samozřejmě za vinu moderním technologiím, ale myslím si, že problém je někde trošku jinde a jmenuje se výchova. Rodičovství je prostě práce na dvojitý plný úvazek. Je strašně jednoduché dát dítěti tablet s tím, ať si hraje, dát mu mobil, ať si hraje. Co takhle ale s dítětem číst knížku? Hrát si s kostkami? A bohužel stejně řeší hodně rodičů i problémy, které se stanou někde mimo domov. Prostě je ignorují a snaží se je nahradit technikou.

Ale může to tak fungovat? A jaké to má následky?

Očividně to fungovat nemůže. Stačí se podívat kolem sebe. Děti řvou, lezou po stole, tahají kočky za ocas a rodičům je to jedno. Úplně jedno. A následky z toho vyplývají samy. Tyto děti jsou takoví samorosti. Nemají jasně dané hranice toho, co můžou a nesmí. Ještě hůř se jim ale bude v dospělosti hledat hranice mezi můžu a musím. Ano teoreticky si můžeme říct známé ,,Musím jen zemřít." , nebo s dodatkem ,,..a platit daně" ale je to opravdu tak?

Vezměme v úvahu, že člověk často vychovává potomstvo tak, jak byl sám vychováván. Vznikne tak další generace, která nebude vědět co se sebou. Je bláhové myslet si, že musíme jen zemřít a každý to ví. Všichni se chceme mít dobře a chceme pro to něco udělat. Ale povede se to spíše někomu, kdo si dovolí všechno nebo někomu, kdo zná hranice?

O této odpovědi by se dalo hodně uvažovat. Je sice super mít ostré a široké lokty, ale měli bysme mít i úctu a respekt, dvě slova, o kterých se dnes velmi často mluví ale už méně se z teorie dostanou do praxe, bohužel.

K tomuto tématu bych dala ráda i několik příkladů. Nějaký ten týden pracuji v nejmenované bance jako manažer haly a setkávám se tak s opravdu různými lidmi. A často i s maminkami s dětmi. A jaké jsou tedy ty rozdíly, které děti neznají?

,,Ano, můžeš si sednout na židli ale ne, nesmíš po ní lést."
Opravdu je takový problém posadit dítě na zadek a dát mu tak hranici a nějaké slušné vychování? Nebo je lepší nabídnou dítěti pro oba ,,výhodnější" variantu a dát mu bez vysvětlení pár facek a mobil do ruky?

,,Ano, můžeš si napustit vodu, klidně ti pomůžu ale ne, nesmíš to vylévat do koše."
Ačkoli se to asi bude zdát absurdní tak ano, i toto se děje. A maminka protočí oči ale neřekne ani půl slova. Po zopakování této situace se na mě podívá, ať něco řeknu. Proč já bych ale měla vychovávat cizí dítě, které mě má stejně někde?

,,Jasně, klidně běž za maminkou na pokladnu ale ne, nesmíš šplhat a lést po pultu, kde se vydávají peníze."
Další věta, která by stačila být vyslovena a předešlo by se pádu. Ale ne, mamince je to jedno a povídá něco paní na pokladně a ignoruje její upozornění na dítě.

Hranice mezi tím co můžeme a musíme je, alespoň tedy co se týče výchovy a slušného chování tenká a velmi individuální. I tak by ji měl KAŽDÝ znát a proto, pokud jste dočetli až sem, prosím, buďte natolik dobrými rodiči, jakými chcete, aby bylo Vaše dítě a ne jaký byli Vaši rodiče. Je strašně důležité si uvědomovat co je a co není přes pomyslnou čáru a věřím, že pro budoucí generace bude právě ona výchova a hranice něco, díky čemu se tu všichni nezabijí...

Mockrát děkuji za přečtení, snad jsem Vás neuspala a budu se těšit na připomínky a komentáře. Vaše Natybeei:)